Albánie
wz

Albánie 23.5. – 2.6.2011

Ubytování: rozestavěná restaurace, kempy v Theti a Komani, příležitostná tábořiště u vody a Grand Hotel v Kruje

Doprava a strava: Kudrna s polopenzí

Cena: 10500,-

Účastníci: Petr, Boris, Milan, Radek, Ruda, Jarda, Ivan, Franta


pondělí 23.5.2011 Transport Třebíč – Vídeň, letecky do Dubrovniku (Cavtat)

Po loňském neúspěšném hlasování o destinaci našeho zahraničního cyklovýletu, kdy sever Rumunska porazil původně plánovanou Albánii, se letos našlo dost odvážlivců tuto zemi navštívit. Někteří při tomto rozhodnutí riskovali i další osud jejich jinak spořádaného manželství, za což jim patří dvojnásobný obdiv. A že to byla volba správná se potvrdilo během našeho devítideního putování po cestách či spíše necestách severem této balkánské země. Návrh uskutečnit část přesunu do Albánie s využitím letecké dopravy se rovněž ukázal jako správné rozhodnutí. Takže v pondělí přesně podle plánu v 06:30 přihasil Karel s VW transportér do Třebíče. Naložili jsme nejen připravená kola ale málem i krabici loňských jablek původně určených pro kamerunské ovečky. Vše se ale vyjasnilo, jablíčka zůstala doma pro zvířátka a Milanův servisní kufřík původně zapomenutý pod stolem se taky nakonec naložil. Přesun na vídeňské letiště proběhl hladce a s dostatečnou časovou rezervou. Stejně tak i 1 hodinový let s Austrian airlines do Dubrovniku. Cena za zpáteční letenku (4650,- ) trochu zvýšila náklady na naši albánskou misi, nicméně pohodlí bohatě vyvážilo naše v posledních letech stále hůře snášené cesty v mikrobusu.

Po přistání na letišti Zračna Luka jsme se snažili přemluvit nějakého autobusáka k zastávce u Cavtatu, ale všichni jeli do Dubrovniku bez zastavení a nechtěli nás vzít. Takže jediným možným dopravním prostředkem z letiště do Cavtatu je taxík za 10 euro na osobu. Cena za 5km se nám zdála vysoká, ale byl v ní zřejmě zahrnut i příplatek za adrenalinový zážitek z jízdy s místními taxikáři. Ubytování na jednu noc v penzionu „Vojnič“ dopředu zarezervované přes Booking.com nás přišlo na 12,5 euro na osobu. Podvečer strávíme prohlídkou starého města v Dubrovniku a den zakončíme večeří v Cavtatu. Městečko je večer téměř liduprázdné, turistická sezóna zkrátka ještě nezačala. Ligně na žaru za 75 kun byly vynikající.


1.den úterý 24.5.2011 Koplik - Dedaj

DST 9 Km

AVG 15,5 Km/hod

270 vm


Cyklistická trasa 981170 - powered by Bikemap

Ráno hned sbalíme a po koupeli v moři si dáme sladkou snídani u místní pekárny. Karel přijede dřív než jsme očekávali, takže kolem desáté vyrážíme po magistrále dál na jih k Černé Hoře. Chorvatsko – Černohorské hranice přejedeme bez jakýchkoli problémů, jen přibyly další razítka do pasu. Dlouhé objíždění Kotorského zálivu, bývalé bašty rakousko – uherského loďstva, si zkrátíme a na trajektu překonáme úžinu u Tivatu. Krátké zastavení na odpočívadle a foto s nádherným výhledem na ostrůvek Sveti Stefan. Angelinu Jolie ani Brada Pitta jsme neviděli, jen dvě hlučné Japonky hledaly tu nejlepší pozici pro foto této perly středomoří.

V Petrovaci odbočíme směrem ke Skadarskému jezeru. Po projetí tunelu, kterým překonáme pohoří Rumija, zastavujeme v restauraci Jezero přímo na břehu největšího balkánského jezera, které je národním parkem s jednou z největších ptačích rezervací v Evropě. V noblesní restauraci poobědváme a přes Podgorici už míříme k albánským hranicím.

Úzká silnička opravdu nevypadá, že zde tvoří jedinou dopravní spojnici mezi Černou Horou a Albánií. Souběžně jdoucí rezavá a zarostlá železnice je však jasným důkazem, že vlaky tudy už hodně dlouho nejezdí…Občasné míjení se s kamionem Karel bravurně zvládá stejně jako objíždění nezvykle zaparkovaného Opelu Kadet uprostřed příkopu.

Krátce po 16. hodině přijíždíme na albánské hranice, kde nás nejdříve uvítá smečka místních psíků a pak i zvědaví celníci. Celní a pasová kontrola proběhne hladce a bez problémů a vydáváme se zpočátku ještě po asfaltu směrem do Kopliku. Asfalt však záhy skončí a nazvat silnicí to co následovalo vyžadovalo velkou dávku fantazie. Cesta se mění v šotolinový tankodrom s obrovskými výmoly. Všem nám je jasno, jak asi budou vypadat v mapě žlutě naznačené silnice…

V městečku Ivanaj směníme eura za leky (1 euro = 140 leků), v Kopliku odbočíme doleva směrem na Dedaj a za městem hledáme příhodné místečko pro vyložení kol. Je kolem 18.hodiny a někteří už jsou celí nedočkaví konečně nasednout do sedel. A tak Karel zastaví hned jak to jde na křižovatce s polní cestou. Sotva zastavíme už jsou kolem nás mladí chlapci z blízké vesnice a zvědavě nás okukují, zejména naše kola. Tento obrázek se ještě mnohokrát během našeho bikování po Albánii opakoval. Složíme kola, zvědavé chlapce necháme i kousek projet. Vděku jsme se za to ale moc nedočkali. Když fotíme oslíka, který ze sousedního pole na nás taky zírá, tak po nás chtějí albánští hoši 2 eura za to, že si ho zvěčníme. Místo penízek je podarujeme tyčinkami a vyrážíme polykat první albánské kilometry.

Milan je trochu rozhozený ze závad, které zjistil na svém kole během montáže a k nimž zřejmě došlo během přepravy. Poškozené sedlo, vytržené lanko k zamykání přední vidlice a nefunkční tachometr však byly jeho jedinými a posledními defekty u jeho bika. Zato my všichni ostatní jsme si defektů během následujících dní docela užili… Obloha kolem se začíná zlověstně zatahovat a ocelově šedé mraky nevěští nic dobrého. A tak rychle vyrážíme po pěkném asfaltu mírným stoupáním směrem k horám. Naším cílem je osada Xhaj, kde bychom měli přenocovat.

Zpočátku to vypadalo, že bouřce ujedeme, ale opak byl pravdou. Občasné blesky se stahovaly ze všech stran a když začalo i pršet, tak po 9 km zastavujeme ve vesnici Dedaj a schováváme se v rozestavěném baráku, z něhož by v budoucnu snad měl být nějaký zájezdní hostinec. Déšť zhoustl a bouřka se neustále točila kolem nás a tak se rozhodneme strávit noc sice na betonové tvrdé podlaze, ale chráněni před deštěm a blesky. Přivoláme Karla z Xhaje, který chudák už začal s přípravou večeře a musel vše sbalit a vrátit se 10 km zpět k nám.

Naše přítomnost v baráku samozřejmě neušla pozornosti místních a v podstatě už za tmy přihasil Mercedes s mladíkem, který se vydával za majitele objektu. Byl však velmi přátelský a když jsme mu dali i dva plechovkové gambáče, tak by se rozdal. Dokonce nabízel i ubytování v patře baráku. Noc byla v pohodě, někteří usnuli okamžitě, jak se uvedli do horizontální polohy a pranic jim nevadily hromy ani tvrdost betonové podlahy. I osvědčení „tygři“ dali o sobě vědět hned první noc. Hlasitost jejich chrápání na jedné straně stěžovala upadnout do limbu ostatním, na druhé straně ale žádní ježci, myšky a hadi se ani neodvážili nakouknout do našeho příbytku, který postrádal dveře a okna.


2.den středa 25.5.2011 Dedaj – Xhaj – Boge – sedlo Tethores - Theti

DST 50 Km

AVG 11,6 Km/hod

1240 vm


Cyklistická trasa 985264 - powered by Bikemap

Ráno už není po dešti a bouřce ani památky, tak můžeme pojíst i venku. Zavítal k nám opět majitel baráku a kromě toho, že zjišťoval, zda-li je vše OK, přivezl i dvě ženy. Ihned jim přidělil práci na přilehlém políčku, kde ženy začaly okopávat dlouhé záhony zeleniny.

Hned po snídani vyrážíme dál do mírného kopce s tím, že se zastavíme v Xhaji a uděláme aspoň nějakou útratu v baru u Marka, u kterého jsme měli původně nocovat. Příjemné asfaltové stoupání nás po 10 km dovede skutečné do vesničky, kterou tvoří jen pár polorozpadlých baráků a bar u Marka, který není možné ze silnice přehlédnout. Reklamní poutač nade dveřmi hospůdky s Kudrnovským emblémem je známkou toho, že brněnská cestovka tady už hluboce zapustila kořeny. Markem nabídnutý sýr vyrobený z kozího i ovčího mléka byl vynikající a pivo Nikšičko už moc dobře známe z Černé Hory. Sedělo by se a hodovalo u Marka moc pěkně, ale čeká nás tento den výšlap do sedla Tethores do 1700 metrů, tak se po společném fotu rozloučíme a pokračujeme dál po asfaltu do kopce k vesnici Boge.

Cestou do Boge se před námi otevírají krásné výhledy na hory, jež obklopují údolí, kterým budeme stoupat až do sedla. Boge nás vítá prostřílenou cedulí s názvem vesnice, což je v Albánii docela výjimka. Většinou jen podle mapy a ujetých kilometrů se dalo usoudit, v které osadě se zrovna nacházíme.

Vzhledem k tomu, že to dnes bude asi poslední možnost se občerstvit, tak ještě zastavujeme v baru hned u silnice. Domácí ke kafi přinesl jak jsme si zprvu mysleli sklenici vody, ale Boris po prvním doušku neomylně identifikoval pálenku a docela silnou. Bez toho, že bychom si ohnivou vodu objednávali. Byl to jeden z projevů pohostinnosti zdejších lidí, s kterými jsme se setkali ještě mnohokrát.

Z Boge vyrážíme dál už po šotolině a asfaltový koberec si chvíli užijeme až den následující. Na chvíli zastavuji u základní školy, kde je zrovna přestávka anebo děti mají vyučování v přírodě, protože jich spousta na školní zahradě dovádí. V mžiku je kolem mě několik chlapců a tak dávám řeč evidentně nejstarším z nich. V angličtině se dovídám, že až skončí v patnácti se školou, odejde za svým strýcem do Kanady, kde si bude hledat práci. Toto je momentálně osud mnoha mladých, co skončí se školou, neboť perspektiva života v této balkánské zemi mladé zrovna moc neláká. Skupinku dětí před školní brankou ještě vyfotím a vyrážím stíhat zbytek naší výpravy.

Cestou nahoru mě předjedou i dvě skupinky motorkářů, z nichž se později vyklubali taky Češi z Prahy a Brna. V serpentinách se občas objevují pomníčky obětí příliš rychlé jízdy anebo nebrzdícího stroje. Tento obrázek se nám naskytá velmi často. Albánci jezdí jak se jim zrovna zachce, technický stav různých povozů evidentně není na úrovni na něž jsme v našich končinách zvyklí. Svodidla v zatáčkách nad hlubokými stržemi v podstatě neexistují a občasný patník nemá šanci zastavit šílence řítícího se do zatáčky s povadlými brzdami.

Kamarády jsem už nedohnal a tak jsem do sedla vystoupal jako poslední – jednak díky focení, ale spíš proto, že mi to nějak nejede. Na sedle je opravdu krásně. Severním směrem ze sedla můžeme obdivovat i zasněžený vrchol nejvyšší hory Albánie – Jezerceš (2692 m). Pod obrovským železným křížem poobědváme z vlastních zásob a vydáváme se na sjezd do údolí k vesnici Theti, kde končí dnešní etapa.

Národní park Theti vyhlášený v roce 1966 se rozkládá na ploše 26 km2 a tvoří centrální část albánských Alp. Přestože dnes už tuto oblast navštíví několik tisíc turistů ročně, dá se zde stále ještě autentický styl života albánských horalů nedotčený moderní civilizací vnímat a pozorovat. Při sjezdu fotím barevnou flóru na stráních kolem a tak mi zase všichni ujedou. Abych je dohnal, pustím to po kamenech trochu rychleji a první defekt v podobě proražené duše na sebe nenechal dlouho čekat. Po opravě už jedu opatrněji, ale pro změnu zase přišla bouřka s deštěm, což mě znovu zbrzdí.

Kamarády už nedoženu, tak hledám po dojezdu do vesnice kemp, kde bychom tuto noc měli přespat. Kemp i s Karlovým transportérem uvidím, ale jsou na protějším břehu řeky a mostu nikde. Tak pokračuji dolů po proudu docela divoké říčky hledaje nějaký most, abych se dostal na protější břeh. Konečně dojíždím k místu, kde jsou přes říčku položeny dvě ocelové roury a tvoří jakousi lávku, přes kterou se dá s notnou dávkou odvahy vodní tok překonat. Měl jsem docela strach neb v cyklistických kufrech s kolem na zádech je chůze po ocelové rouře nad několikametrovou propastí a zurčící řekou docela adrenalinový zážitek. Hledat bezpečnější most nahoru zpět proti proudu řeky se mi ale nechce. Vše ale dobře dopadlo a poté, co jsem se doškrábal na protější břeh, jsem se vydal proti proudu do kempu.

Myslel jsem, že pojedu, ale prodřený plášť a vykukující bublina duše z něj mě donutila raději kolo vést až do kempu. Cestou jsem ještě potkal mladého albánského kovboje na koni, který chtěl půjčit kolo na svezení. Vysvětlil jsem mu že to nejde, že mám prázdné kolo. Byl z toho smutný, přesto mi ale před foťákem v sedle koně sebevědomě zapózoval.

Po příchodu do kempu jsem samozřejmě dostal kartáč, kde jsem tak dlouho byl a proč neberu mobil. Mobil se díky zapnuté GPS během sjezdu ze sedla vybil a ten správný bezpečný most, přes který jsme měl správně překonat řeku jsem minul. Nečekal mě tam totiž „ředitel“ kempu Francesco, aby mi ukázal kudy vede cestička, tak jak to předtím zabezpečil pro moje kamarády. Francesco nebyl žádný starý mazák ale jedenáctiletý hošík na svůj věk velmi dobře hovořící anglicky. V podstatě veškerou komunikaci mezi návštěvníky kempu a majitelem zabezpečoval on a nutno říci, že skvěle. Pomohl mi i vyměnit zničený plášť, tak jsem mu pak půjčil i svoje kolo, na němž pak do tmy spolu se svým bráchou vytrvale jezdili po cestě vedoucí kolem řeky. Stany jsme ani nestavěli, neb pokojíky v přilehlém baráku byly ucházející, dokonce i teplá voda byla ve sprchách. A tak jsme se aspoň zkultúrnili po předešlé noci, kdy hygiena byla poněkud zanedbána. Večer jsme zakončili posezením pod terasou a při pivečku jsme plánovali další den. Těžkou hlavu z toho měl zejména náš řidič a kuchař Karel, který se musel vracet stejnou cestou z Theti do Boge, protože pokračování na další den do Nderlysaje už pro něj nebylo sjízdné. Zejména po zkušenosti z dneška, kdy po jednom manévru na kamenité cestě zapadl i s přívěsem do strouhy a jen díky zanedlouho projíždějícím českým motorkářům se z toho dostal.


3.den čtvrtek 26.5.2011 Theti – Nderlysaj – Lotaj – Shos – Mesi

DST 72 Km

RT 6:35 hod

AVG 1+,5 Km/hod

1560 vm


Cyklistická trasa 985321 - powered by Bikemap

Vstávání v kempu v Theti nám vyšperkovalo ranní sluníčko, které překrásně osvítilo vrcholky albánských Alp, jež obklopovaly údolí národního parku. Tento den nás čeká zpočátku kamenité klesání kolem řeky a pak stoupání a dle rodokapsu „drsný“ přejezd přes vesnici Nicaj-Šale. Skončit bychom měli zhruba po 70 kilometrech v městečku Mesi u středověkého kamenného mostu. Po rozloučení s domácími a Karlem, kterého čeká 4 hodinový objezd pohoří zpět do Kopliku a pak do Mesi, opouštíme vesničku Theti a její staré kamenné baráčky a vyrážíme šotolinovou cestou kolem řeky dolů.

Po chvíli sjezdu narážíme na kanál, který přivádí vodu z řeky do malé vodní elektrárny. Když dojedeme k budově vlastní elektrárny, jde nám z objektu vstříc malý statný chlapík a s úsměvem na tváři nás zdraví. Poté co pochopí, že jsme ze stejné branže, nás pozve i dál na malou exkurzi. Jakmile vycítí náš obdiv k čínským turbínkám (2 x 320 kW z roku 1969), jimiž je toto dílo osazeno z dob, kdy Albánie a Čína byly největšími kamarády na světě, jeho nadšení při výkladu nezná mezí. Dokonce nám pro názornost předvede jak umí ručně regulovat napětí a frekvenci v síti, kterou jeho stroje napájejí. Jeho zásah do buzení jedoucí turbíny byl tak mohutný, že ručkové staré přístroje měřící kmitočet a napětí v síti připomínaly pracující stěrače auta. A jako třešničku na dortu nám na rozloučenou zahrál a zazpíval albánské lidovky na nástroj připomínající mandolínu či banjo, které jsme ale my neznali.

Pokračujeme dál údolím řeky Shale směrem k vesnici Nděrlysaj. Koryto řeky s průzračně modrou vodou je na mnoha místech lemováno obrovskými bílými balvany a v četných ohybech řeky se značně rozšiřuje, což je neklamným důkazem toho, že na jaře v době tání tady teče hodně vody. Při sjezdu dolů znova prorazím duši – tentokrát bylo na vině nedostatečně nahuštěné kolo. Byl to můj třetí defekt, ale naštěstí poslední. Cestou do Nděrlysaje míjíme jediné dva, ale zato velmi fotogenické mosty – jeden železný příhradový bitelné konstrukce a druhý lanový. Někteří si neodpustili pohoupáníčko na tomto mostě a na kole jej po dřevěných fošnách zavěšených na ocelových lanech překonali.

Vesnička Nděrlysaj nás vítá otevřeným obchodem, kde je možné se i občerstvit plechovkovým pivem, čehož okamžitě využíváme. Kolem obchůdku je momentálně docela živo a jeden z místních obyvatel nám předvedl jak umí krotit svého mezka či mulu. Přijel na něm nakoupit do obchůdku jakési srolované plechy, které si naložil na rameno a nasedl na svého oře. Asi nám chtěl ukázat jak skvěle ovládá svůj dopravní prostředek a lehce pobídl ke klusu poslušné zvířátko. To však vypálilo takovou rychlostí a skoky, že majitel obtěžkaný nákladem měl plné ruce a nohy práce, aby se udržel v sedle a neporoučel se k zemi i s plechy. Ale zvládl to, za což si vysloužil náš obdiv.

Vesnici Nděrlysaj opouštíme a podél krásného koryta řeky Shale pokračujeme ještě chvíli šotolinovou cestou s kopce. Zanedlouho přijíždíme k mostu, přes který se dostaneme na druhý břeh řeky. A z tohoto místa, které je 300 m nad mořem, začíná prudké stoupání po kamenité cestě směrem k vesnici Nicaj Šale.

Musíme se vyškrábat až do výšky 1220 m. Drsné stoupání za úmorného vedra (35 stupňů) je nekonečné a tak naše grupetto, který tvořím společně s Borisem a Radkem musí často tlačit. Občas se sice otevírají pěkné výhledy do údolí řeky Shale, ale jinak je to stoupání nezáživné a v tom horku docela úmorné. Jako oáza v poušti se nám cca v 950 metrech kousek za vesnicí Lotaj zjevila říčka s průzračnými tůňkami s osvěžující chladivou vodou. Okamžitě ze sebe všechno shodíme a už se všichni rochníme v úžasné vodě a pak se vyhříváme na obrovských kamenech kolem.

To byl jediný pozitivní okamžik celého stoupání. Mohl být ještě další, ale bar Shosh, ve kterém měla být možnost občerstvení, zjevně už dlouho nepřivítal žádné hosty. Jeho ohořelé zdi, hrozný bordel a smrad uvnitř jen smutně dokresloval neutěšený konec tohoto restauračního zařízení.

Těsně před vrcholem stoupání se ke všemu ještě Jardovi rozpojil řetěz. Poté, co dosáhneme nejvyššího bodu dne – bezejmenné sedlo ve výšce 1220 m, se náš malý peloton spojí a společně se vydáváme na dlouhý sjezd do údolí řeky Kir. Cesta je stejně katastrofální a plná kamení jako nahoru, takže se to nedá pustit a ve stoje vpodstatě absolvujeme velkou část sjezdu. V jedné serpentině nás popoženou k rychlejšímu sjezdu obrovití psi, kteří patří místnímu vyšňořenému rybáři, jenž má nahozeno u malého rybníčku. Kousek nad vesnicí Kir zastavujeme na krásné vyhlídce odkud je vidět velká část údolí stejnojmenné řeky i s cestou, která se kolem ní vine.

Po krátkém odpočinku pro naše vytřepané ruce a nohy pokračujeme ve sjezdu. Cestou dolů přicházejí další defekty v podobě Petrova a Borisova píchlého kola, takže jsme se opět roztrhali. A protože selhalo i mobilní spojení mezi skupinkami, a dlouhé čekání na opozdilce je pak nepříjemné a vyvolává nejrůznější myšlenky, kde mohou být, bylo rázem zaděláno na menší rozepři mezi účastníky zájezdu. Po dojezdu do vesničky Prekal konečně nacházíme možnost občerstvení v místním baru, jež zaujme svým odpadkovým košem – je to hromada zbytků, plechovek od piva a limonád naházená na velké hromadě uvnitř restaurace. Ale barman je milý, hned nabízí sýr a tak si jej k pivu dáváme. Poté co přijeli opozdilci, kteří opravovali defekty, si Pedro a Jarda vymění pár ostřejších slov kvůli vypnutému mobilu, ale vše se nakonec u piva urovnalo.

Pomalu se začalo stmívat a protože nám do Mesi zbývá ještě 15 km, vyrážíme po pravém břehu řeky Kir dál do údolí. Už je to ale jenom mírné klesání, cesta je nepoměrně kvalitnější, dokonce to vypadá vzhledem k pracovnímu úsilí a množství mechanizace kolem, že za rok tady povede asfaltová silnička. Karel nás s mikrobusem čeká v Mesi u historického mostu, kam dojíždíme už za velkého šera. Vyfotíme si nádherný most s 13 klenutými kamennými oblouky, který tady v 18.století zbudovali osmanští stavitelé. Už za tmy dokončíme naložení kol a vyrážíme na dlouhý přejezd přes Shkoder k přehradě Komani, kde bychom měli přenocovat v kempu u přehrady. Kemp skutečně po 3 hodinové strastiplné cestě albánskými cestami a necestami nacházíme. K našemu údivu dokonce pan domácí Marko připraví kolem půlnoci i výbornou rybí večeři.

Po vyčerpávajícím dni a pozdní době odpadá i tradiční večerní rozbor u piva a raději stavíme potmě hned stany. Že jsme se utábořili uprostřed záhonků osázených jahodami, zjistíme až ráno. Panu domácímu to ale pranic nevadilo.


4.den pátek 27.5.2011 Komani – plavba lodí – Fierze – Porav – Dardhe – Kulumbr – Qafe Mali

DST 70 Km

RT 5:50

AVG 12,6 Km/hod

2370 vm


Cyklistická trasa 985377 - powered by Bikemap

Čtvrtý den cyklistického putování opět začíná jasnou oblohou. Zjistíme, že kempingová restaurace, v níž jsme v noci výborně povečeřeli, je v podstatě vybudovaná v železobetonové konstrukci mostu, jež se klene nad řekou Drina. Fantazii albánských kutilů rovněž obdivujeme při spatření elektroinstalace v místnosti jež plní současně funkci toaletky, koupelny i prádelny. Dráty spojené smotáním bez jakýchkoli svorek zamotané ledabyle izolačkou a volně visící na zdi či stropu společně se zážitkem doplňkového oplachu nohou sprchujícího se člověka z vypouštěcí hadice pračky našinec doma až tak často nezažije. Ranní údržba kol je tentokrát trochu delší, neboť musíme opravit škody na kolech a píchlé duše z předešlého dne. Dvorní mechanik Ivana pan Uwe zpočátku stávkuje se slovy, že začíná pracovat až od devíti, ale nakonec vše včas opravíme, umyjeme a v 9:15 vyrážíme.

Dnešní program začíná nejdříve plavbou trajektem po přehradě Komani až do Fierze, která je přirovnávána k norským fjordům a tvoří střední přehradní jezero na řece Drina. Skutečnost pak byla možná ještě krásnější. K místu nad hrází přehrady, odkud vyplouvá v 10:00 trajekt, však vede prudké 1,5 km stoupání okořeněné na závěr neosvětleným tunelem vykutaným ve skále. Průjezd tunelem je vskutku adrenalinový zážitek. Ke tmě, rozbité silnici a smradu s výfuků projíždějících aut se ještě přidala kolona náklaďáků v protisměru, které trajekt dopravil z Fierze. Čelovky jsou houby platné, protože projíždějící náklaďáky nás neustále oslňují. Takže není nouze o pády. Jardy po jednom z nich málem přejede Uwe, který jede kousek za ním a oslněn náklaďákem ho samozřejmě nevidí. Průjezd tunelem ale nakonec všichni úspěšně zvládneme a včas dorazíme k přístavišti trajektu.

Naloďování probíhá zdánlivě chaoticky za křiku místních námořníků a jejich zuřivé gestikulace. Výsledek je však takový, že za poměrně krátkou dobu jsou všechny auta, náklaďáky, pěší, cyklisté i autobus plný černohorských studentek na palubě a vyrážíme na téměř 3 hodinovou plavbu v ceně 1000 leků za jednoho cyklistu.

Plavba po přehradě byla krásným zpestřením našeho cyklovýletu. Fotografie výstižně dokládají krásu okolní přírody i pohodovou atmosféru mezi pasažéry lodi, takže popisovat zážitky spojené s pozorováním krásného hluboce zaříznutého údolí přehrady, družbou s černohorskými studentkami, ochutnáváním rakije v kajutě, případně vlastním řízení trajektu některými z nás za kapitánským můstkem netřeba.

Kolem půl jedné stejně rychle jako jsme se nalodili vystupujeme na můstku provizorně zbudovaném u břehu řeky Drina. Po šotolině dojedeme do Fierze, chvíli váháme nad případným obědem, ale vzhledem k tomu, že nás čeká ještě 70 km, zvítězí názor pokračovat hned dál a nerozsedět se. Vyrážíme po asfaltové silničce a tento povrch nás neopustil po zbytek etapy. Mírné stoupání nás dovede až k vysoké přehradní betonové hrázi horního přehradního jezera na Drině. Hlídač objektu nás zve dokonce na prohlídku tohoto 200m vysokého monumentu, ale nás tlačí čas a množství kilometrů před námi. Po tyčinkové pauze tak začíná boj s vedrem a serpentinami, které jsou před námi jasně viditelné a zřetelně zařezané do stoupání nad přehradní hrází, což je poněkud deprimující to dopředu vidět co nás čeká. Lepší je stoupat lesem a nevidět co ještě bude následovat. Po přibližně 5 kilometrovém stoupání zdoláme 400 výškových metrů a vyloupneme se nad přehradním jezerem, odkud je překrásný výhled. Všichni zde zastavíme na občerstvení, jen Ivan pokračuje bez přestávky dál, aby nevypadl z tempa. Osvěžíme se ve studánce s tekoucí vodou, někteří půjčí kola dvěma jakoby náhodou se zde vyskytnuvším chlapcům a pak pokračujeme dál po asfaltu.

Etapa vedla celá sice po asfaltu, ale vůbec to nebyla projížďka po vrstevnici kolem dlouhatánského přehradního jezera. Časté objíždění zátok znamenalo houpáky dolů a zase nahoru a nakonec celkové převýšení 2370 vm, zdolané tento den bylo největší z celého našeho albánského pobytu. Nicméně utrpení z tvrdé práce vyvažovaly famózní výhledy na přehradní jezero Ligeni i Fierzes s tyrkysově zbarvenou vodou a zátokami, jež z výšky vypadaly jako četné končetiny neznámého plaza.

Jardu potkal opětovný defekt rozpojeného řetězu, jehož opravu zkomplikoval místní snad pastevec, který se zničehonic vynořil z blízkého porostu a neustále strkal do opravovaného kola a cosi nesrozumitelného opakovaně mumlal. Byl to v podstatě jediný negativní zážitek s Albánci během celého našeho putování. Omluvou pro onoho zvědavce budiž to, že jeho IQ zřejmě nedosahovalo potřebné výše a připomínal spíše chovance z nějakého ústavu. Ale docela nám nahnal strach zejména tím, když jsme po opravě odjížděli a on se jal hledat kameny a snad je chtěl po nás házet. Byli jsme ale rychlejší než on. První a v podstatě jediná možnost k občerstvení na celé trase od přehradní nádrže se naskytla na cca 45. km poblíž vesnice Dardhe. Už zdálky krásně vypadajícímu penzionu Alpin jsme nemohli vzhledem k hladu a u některých i celkovému vyčerpání odolat. Někdo si dal špagety, jiný makaróny či salát, ochutnali jsme i jehněčí a vše bylo vynikající. Začali jsme dokonce nahlas přemýšlet, že se zde ubytujeme a Karla s mikrobusem přivoláme sem. Čekalo nás ještě 25 kilometrů do Qafa Mali a po zkušenostech s neustále se opakujícími houpáky nebylo lehké toto příjemné restaurační zařízení opustit a vydat se dál. Nakonec jsme přece jen vyrazili.

Následoval dlouhý sjezd a pak jak už několikrát tento den znovu nahoru. Makarony Uweho natolik nadopovaly, že i lídrovi našeho peletonu Pedrovi ukázal v kopci na chvíli vzdalující se záda. Jardovi se již potřetí rozpojil řetěz, což už nelibě nesl náš trenér, Uwe a dvorní Ivanův mechanik v jedné osobě a dovolil si několik štiplavých poznámek o přípravě kol k albánské misi. Pomalu se smrákalo a cíl byl vzhledem k profilu ještě daleko. Navíc jsme ještě málem zakufrovali, neboť jeden dobrák albánský řidič nás poslal na poslední křižovatce právě opačným směrem než jsme měli namířeno. Jestli to bylo tím, že jsme špatně vyslovovali jména vesnic kam chceme jet anebo to byl jeho dobrý vtip, se už nedovíme. Setkali jsme se s tím v jedné z dalších etap znovu a to mělo mnohem fatálnější následky. Tak skoro věřím, že je to národní sport Albánců posílat cizince někam jinam než zrovna chtějí. Do Qaf Mali jsme dojeli za šera. Karel, čekající s mikrobusem na kraji vesnice, měl pro nás nepříznivou zprávu. Původně plánované ubytování v kempu u Antona se nekoná, protože jeho podnikání zkrachovalo a tak musíme hledat něco jiného. Nakonec jsme zvolili pro postavení stanů prostranství u bývalé školy poblíž Antonova baráčku. Mělo to ale tu nevýhodu, že Karel sem nebyl schopen zajet a my jsme museli nosit vše několik desítek metrů a zpětně se zase k němu vracet na večeři. Závěr dne se vzhledem k pozdnímu příjezdu opět obešel bez rozboru, pouze na den následující byl vyhlášen pelíškový den s individuálním programem. Dlužno podotknout, že odpočinek pro některé už byl velmi potřebný.


5.den sobota 28.5.2011 Qafe Mali – Fushe Arresi – Qafe Mali

DST 13 Km

RT 0:50

AVG 16,3 Km/hod

130 vm


Cyklistická trasa 985449 - powered by Bikemap

Ráno na školní zahradě začalo podivnými zvuky ozývajícími se od blízké silnice a připomínající jakoby někdo vysypával popelnice. Až později dopoledne jsme zjistili, že příčinou je fikaný způsob lisování pivních plechovek. Altan a jeho kamarádi totiž vysypávali pytle plné plechovek od piva na silnici a občasný průjezd jakéholiv vozidla se jim nedokázal vyhnout a musel je přejet, což pak způsobovalo ten rámus.

Plán na tento den podle Kudrnova rodokapsu byl jednoduchý. Měl to být odpočinkový den s možností volby trasy v okolí Fushe Arrezi v délce 35 až 50 km a návratem zpět do tábořiště. Jediný komu se chtělo vyjet byl Petr a nakonec se mu podařilo zlákat i Uweho. Samozřejmě, že délku trasy patřičně prodloužili a navečer přijeli po absolvování téměř 70 kilometrů. Všichni ostatní jsme zůstali v tábořišti a užívali si lenošení u knížek, opalováním či spánkem. Kolem poledne jsme s Ivanem, Borisem a Rudou vyrazili na kolech do 6 km vzdáleného Fushe Arresi na oběd. Po krátké prohlídce městečka, kde se zrovna konala jakási hudební lidová slavnost, jsme zvolili restauraci se zahrádkou, která lákala na rybí jídla. Rybu však neměli, ale zlákala nás vůně grilovaného jehněčího. Protože jsme měli fůru času a chtěli jsme počkat na Petra a Uweho, až přijedou, ochutnali jsme vpodstatě celou denní nabídku z jídelníčku. Ivan s jeho neskutečným lingvistickým talentem naučil majitele hospody a jeho syna několika českým slovům a sám téměř plynou albánštinou objednal k jídlu i jakýsi jogurtový sýr se salátem. Dali jsme si velkou porci jehněčího s bramborami a oblohou, sýr, salát se slaným jogurtem za 700 leků. Jídlo bylo jak jinak než vynikající.

Strávili jsme v hospodě téměř celé odpoledne a kromě jídla jsme obdivovali i jednoho majitele bílého postaršího mercedesu, který po celou dobu co jsme seděli na zahrádce umýval a leštil svého plechového miláčka. Albánci musí mít k mercedesům nějaké zvláštní pouto. Nechce se věřit, že tak velká koncentrace této značky tady je jen snahou zdejších lidí o získání potřebného image.

Protože jsme ochutnali vše co jídelníček nabídl a kluci stále nejeli, dali jsme hospodskému potřebné instrukce, že přijedou ještě dva hladoví a žízniví cyklisté a vyrazili jsme zpět do tábořiště v Qafa Mali. Večer jsme tentokrát trochu protáhli a plánovali cestu na zítřejší tzv. hornickou etapu z Qafa Mali do Rreshenu.


6.den neděle 29.5.2011 Qafe Mali – Tuc – Mesul – Reps – Blinisht – Peshqesh - Rreshen

DST 87 Km

RT 6:56

AVG 13,3 Km/hod

1600 vm


Cyklistická trasa 985524 - powered by Bikemap

Tento den itinerář nabízí možnost výběru. Je to buď orientačně náročnější hornická etapa kolem měděných dolů s přejezdem přes pohoří Mani i Munalles anebo pohodová silniční varianta přes Fushe Arres a Peshqesh do Rreshenu. Rozdělíme se na dvě skupiny - Boris, Radek a Ivan volí cestu po silnici. Zbytek volí šotolinovou trasu přes hory. Zpočátku jedeme dohromady směrem k Fushe Arres, ale zhruba po 4 km se rozdělíme a hornická část výpravy odbočí před mostem Bardheti ze silnici doleva po šotolině směrem na Tuc. Plynulé stoupání lesem po šotolině nám často znepříjemňují náklaďáky projíždějící v protisměru s nákladem hotniny a zanechávájící za sebou mračna prachu. Barva půdy kolem nás se čímdál víc mění do žlutohněda, což je neklamnou známkou toho, že se blížíme k měděným dolům.

Zhruba po 17 kilometrech příjemné šotolinové jízdy se dostáváme k rozcestí, odkud vede odbočka k měděným dolům. Volíme krátkou prohlídku opuštěného areálu, kde se asi už dlouho netěží. Rozbořené stavby hornických objektů a zarostlé okolí je toho neklamným důkazem.

Po návratu na rozcestí pokračujeme po výrazně horší kamenité cestě do prudkého stoupání. Po pár metrech přichází první dnešní defekt – píchlá duše Petrova kola. S Rudou pokračujeme dál proti proudu žlutavého potoka a naším cílem je sedlo ve výšce 972 metrů. Okolní svahy údolí jsou porostlé suchými stromy, které však už nejeví známky života. Velmi to připomíná řádění kůrovce na Šumavě. V sedle počkáme až dojedou ostatní a společně pokračujeme po rozbahněné cestě dolů do údolí.

Po dojezdu k opuštěnému lomu chvíli váháme nad správným pokračováním naší trasy. Náhodou kolemjdoucí místní obyvatelé a kvalitní itinerář od Kudrny nám potvrdí to, že musíme doleva opět do kopce a ne směrem k vesnici Kimez. Ve stoupání k nejvyššímu bodu hornické etapy přichází pomalu hlaďák a protože je velmi nepravděpodobné, že bychom v dohledné době dojeli k nějakému baru, dáváme oběd z vlastních zásob. Posilnění a občerstvení dorazíme zbytek stoupání do sedla, které se nachází ve výšce 1170 m. Pak už nás čeká dlouhý 20 km šotolinový sjezd do městečka Reps.

Cestou opět projíždíme kolem řady měděných dolů, jejichž šachty jsou rozesety na úbočích okolních svahů. Zdevastovaná příroda kolem, žlutohnědé potoky a opuštěné doly připomínají spíše měsíční krajinu.

Dlouhý sjezd nás dovede do údolí řeky Vani i Vogel, kterým se vine i nová albánská dálnice spojující pobřeží země s jejím severem. Tuto dálnici jsme měli podle itineráře podjet a ve vesnici Peshqesh se napojit na hlavní silnici, která nás měla dovést až do Rreshenu. Skutečnost však byla taková, že jsme se i s koli ocitli na dálnici a pár kilometrů se po ní projeli. Předcházela tomu rada místního mladého páru, který nás tvrdošíjně posílal po silnici, která vlastně tvořila nájezd na dálnici. Abychom se vyhli vjezdu na dálnici, zprvu jsme pokračovali po cestě vinoucí se pod dálnicí podél řeky. Tato cesta však nakonec skončila v řece Vani i Vogel a evidentně neměla dalšího pokračování. Snažíme se najít hlavní silnici do Rreshenu ještě tím, že se tlačíce kola vyšplháme nad dálnici, ale i tato snaha končí nad lomem a pokračování dál je nemožné. Máme v podstatě před sebou dvě varianty. Buď dojet cca 25 km do Rreshenu po dálnici anebo se vrátit zpět do Repsu a pokusit se najít správnou cestu do Peshqesh. Nakonec po kratší hádce volíme variantu druhou. Ale protože se většině nechce vracet po cestě, kterou jsme se zde ositli překonáme svodidla dálnice a cestu zpět volíme po ní. Petr brblá a komentuje to slovy, že Kudrna jistě trasy cyklovýletů nevede po dálnici a nechce zbytek albánské mise strávit ve zdejší base. Nicméně se připojí k ostatním a mažeme po krásné autostrádě 3 km zpět do Repsu.

Provoz po albánské dálnici je minimální, policie zrovna žádná neprojela, takže po chvíli se ocitáme zpět v Repsu a v baru hned u dálnice si dáváme pivo a kafe. Po krátkém odpočinku a vyjasnění si postupu kudy pojedeme dál lehce nacházíme správnou asfaltku do kopce směrem na Peshqesh. Je až neuvěřitelné jak jsme mohli zakufrovat. Ve stoupání se v jedné ze serpentin proti nám vyřítí obstarožní mercedes bez řidiče a až poté co nás míjí vidíme za volantem malého chlapce. Na sedadle spolujezdce sedí zřejmě jeho starší a větší bratr a takhle údajně fungují albánské autoškoly. Pak se není co divit množství pomníčků podél silnic. V Peshqeshi je skutečně na křižovatce bar, ale je zavřený. Naštěstí nás vidí chlapec z vesničky a ten zabezpečí, že během chvilky přichází barman a otvírá hospu. Jídlo ale žádné nemá, tak si dáváme jen pivo a poslední konzervy a tyčinky z vlastních zásob.

Původně jsme si zde prostřednictvím SMS dojednali sraz i se zbytkem výpravy, který jel silniční variantu této etapy, ale díky bloudění v Reps a zdržení, chlapci byli už dávno pryč. Zbývající kilometry do Rreshenu už vedou jenom po asfaltu a stará silnička vedoucí nad údolím řeky Vani i Vogel skýtá pěkné výhledy na řeku a autostrádu pod námi. Překonáme ještě jedno 200 metrové stoupání a pak už jen sjezd do města, kde ani nezastavujeme a pokračujeme rychle dál hledat místo, kde se utábořil Karel.

Původně to mělo být spaní poblíž benzínové pumpy za městem, ale nekřesťanské finančí požadavky majitele tábořiště Karla vyhnaly hledat místo jinde. Nakonec jsme skončili kousek dál na louce u řeky. Večer jsme kromě tradičního rozboru etapy u slivovice naplánovali, že vypustíme pozítřejší etapu k jezerům Liqueni Luleve, abychom měli časovou rezervu na zpáteční dojezd k letišti u Dubrovniku.


7.den pondělí 30.5.2011 Rreshen - Zenisht

DST 35 Km

RT 2:50

AVG 15,6 Km/hod

550 vm


Cyklistická trasa 985685 - powered by Bikemap

Předposlední den jsme naplánovali cestu s dojezdem do Zenishtu a vzhledem k počtu kilometrů to byla nejkratší etapa našeho albánského putování. Nicméně si zaslouží přívlastek „Skenderbeková“, neboť lahodný albánský koňak stejnojmenného názvu nás doprovázel v různých formách a množství celou tuto etapu. A závěr v Zenishtu se dá směle označit za večer zasvěcený koňaku Skenderbek. Ráno tak jako každý den předtím Ivanův dvorní mechanik Milan doladil kola některým účastníkům zájezdu. Zejména seřízení Borisovy přehazovačky bylo nelehkým úkolem a skončilo slovy o nešetrném řazení a šrotu. Po vydatné snídani jsme vyrazili na tuto odpočinkovou etapu.

Zhruba po desetikilometrové prašné cestě dojíždíme k nenápadnému baru na kraji vesnice Perlat. Příjemná dámská obsluha a lahodný albánský koňak způsobily to, že se v tomto objektu představující bar a smíšené zboží v jednom zdržíme déle než bylo původně plánováno. Nakonec i přátelství navázané s místní policejní hlídkou by se nám mohlo třeba i hodit na dalších kilometrech.

Před vesnicí Urake se potkáme na cestě s velkou suchozemskou želvou zelenavou a řeku Urakes někteří překonají po dlouhém lanovém mostu jiní brodem vedoucím pod mostem. Rovněž další defekty na sebe nedaly dlouho čekat. Jardovi se opět rozpojil řetěz a pokračovaly Petrovy problémy s píchlou duší, které se opakovaly ještě několikrát i následující poslední etapu.

Oběd z vlastních zásob dáváme ve vesnici, jejíž název se z mapy ani z internetu zjistit nepodařilo. Obrovská hospa ve stylu našich bývalých socialistických restaurací nám totiž žádno jídlo nenabídla.

Cestou do Zenishtu zastavujeme u malého hřbitůvku na kraji lesa, kde nás zaujaly náhrobky a zejména věk, jehož se dožili zdejší lidé. Řada náhrobků udávala, že nebožtík se dožil více než sto let a babička Mira s Lleshi dokonce 109. Zdejší kraj a zejména způsob života asi blahodárně přispíval k dlouhověkosti.

Do Zenishtu dojíždím první a hned na kraji vesnice zastavuji u baru a zjišťuji možnosti občerstvení a jídla. Barman mě však z hospody ven už nepustí, že si musím sednout a dát si pivo a koňak a jídlo že zajistí. Dokonce i ostatní členy naší výpravy poté co dojedou hned naviguje do baru. Společně si pak sedneme pod slunečníky na malou terásku před bar, kde strávíme zbytek odpoledne, podvečera a někteří i pozdního večera za přítomnosti místních, piva, koňaku a dobrého jídla. Pan domácí poté co porozuměl, že máme hlad, vytáhl odkudsi telecí žebírka, rozpálil provizorní gril a už připravoval pochoutku pro všechny. Dokonce abychom si lépe porozuměli a mohli besedovat, vyslal hochy co se kolem najednou shromáždili, do vesnice pro Lindu zdejší studentku, která ovládala angličtinu. Za překladatelské pomoci Lindy jsme probrali všechno možné, Jarda pod terasou zalepil i kolo, telecí bylo jak jinak než výborné stejně jako albánský koňak, na který jsme k večeru přešli. S dětmi, kterých se v baru sešlo docela dost, jsme oslavili i jejich zítřejší dětský den. Měly totiž volno od školy. Karel s VW Transporter mezitím zaparkoval u řeky pod vesnicí, kde bylo plánováno i naše tábořiště. Asi netřeba popisovat závěr pařby v baru, hledání cesty k tábořišti uprostřed tmy kolem vesnice a koňakový závěr v našem ležení. Vše se ale obešlo bez ztrát na zdraví ani materiálu, potracené součástky z kol během krkolomné cesty do tábořiště, jsme ráno dokonce dohledali. Snad jediným nepříjemným ranním zjištěním kromě kocoviny bylo to, že jsme si ulehli snad uprostřed pramene potoka, neboť někteří měli po ránu docela mokro i ve spacáku.


8.den úterý 31.5.2011 Zenisht – Burrel - Kruje

DST 50 Km

RT 5:50

AVG 9,2 Km/hod

1360 vm


Cyklistická trasa 985610 - powered by Bikemap

Na to, že nás podle kudrnovského rodokapsu čekala nejtěžší etapa a sice přejezd pohoří Mali i Skenderbeut s překonáním sedla Qafa e Shtames ve výšce 1228 m s triumfálním dojezdem do Kruje, náš fyzický stav zrovna moc neodpovídal tomuto náročnému dni. Kocovinu ze včerejška jsme cítili skoro všichni. Hlava ale kupodivu nebolela, takže konzumaci skvělého albánského koňaku Skenderbek lze jenom doporučit. Poté co jsme sbalili spacáky (stany nebylo třeba neb večer se s jejich stavbou nikdo nepáral) a vytlačili Karla i s mikrobusem z louky, jsme po silnici vyrazili směrem na Burell. Karel opět musel pohoří objíždět neb trasa přes sedlo pro něj nebyla průjezdná.

Cestou nás nadšeně zdravili i někteří místní, jež byli přítomni včerejšího posezení v baru. Po silnici vystoupáme do Burellu a protože je už teď ráno pěkné vedro a navíc jsme rozeschlí po předešlém dni, zastavujeme v pěkné zahrádce uprostřed města. Je zde plno lidí, zejména na hlavní ulici, která je současně i místním tržištěm a je zde možné koupit cokoliv. Občerstvení pod slunečníky nás postavilo na nohy. Trochu jsme se zde zdrželi, jelikož nebylo možné dohledat Rudův mobil. Naštěstí po veselé SMS komunikaci s Karlem tento potvrdil, že mobil vyzvání zabalený ve spacáku v zavazadlovém prostoru VW Transporter.

Z Burellu pokračujeme do Komesi, kde projíždíme kolem obrovské zdevastované fabriky, která snad kdysi zpracovávala chromovou rudu, jež se v okolí těžila. V Komesi končí asfalt a nás už čeká jenom více než 15 km stoupání po šotolině a kamenech liduprázdnou krajinou až do sedla Qafa e Shtamtes. Ze stoupání otevřenou krajinou jsou krásné výhledy na město Burell a celé údolí řeky Mat, kterým jsme včera zčásti projížděli. Petr opět opravuje píchlou duši, ale pro něj je to defekt už poslední.

Vrcholky pohoří, které musíme překonat, se zahalují do šedivých mraků a je zřejmé, že dnes opravdu zmokneme. Liják na sebe opravdu nenechal dlouho čekat, takže pláštěnky a ostatní doplňky do deště na sebe rychle navlékáme. Po chvíli se k dešti přidala i bouřka, což nás až na Ivana donutí k zastavení. Ukrýt se však v otevřené krajině není kde a tak jen ukryti pod pláštěnkami čekáme až blesky a hromy přejdou. Když jeden z blesků za ohlušujícího rachotu a doprovázený kouřovými efekty sjede do protějšího svahu pár desítek metrů od nás, máme docela strach. Bouřka však rychle skončila, Boris opravil píchlou duši a všichni pokračujeme stíhat Ivana.

Počasí se umoudřilo, takže pláštěnky dolů a začíná závěrečné stoupání do sedla. Cesta je katastrofální – štětovaná obrovskými nyní namoklými kameny je místy nejetelná, takže v kopci často tlačíme. Na sedlo Qafa e Shtames ve výšce 1228 m vyjíždíme už za krásného jasného počasí. Kolem sedla je několik staveb mobilních operátorů a krásný výhled do údolí, kterým jsme sem stoupali. Dáváme chvilku opalování, tyčinkové posilnění a poté začínáme téměř 25 km triumfální sjezd do Kruje, rodiště největšího albánského vojevůdce Scanderbega. Pustit se to ale nedá, cesta vypadá stejně jako když jsme stoupali, místy je i rozbahněná.

Sjezd je okořeněný krátkým, ale výživným stoupáním kolem vesničky, odkud je vidět i hlavní město Tirana. Trochu nás zbrzdí i nepřátelští ovčáčtí psi, kteří donutí některé z nás široce obejít jejich teritorium. Tato pěší tůra skončí píchlou duší Borisova kola, kterou ve vesnici opravíme a vydáváme se na zbytek sjezdu do Kruje.

Zastavuje ještě v serpentinách několik kilometrů před Kruje, kde je silnička zatesaná do strmých skalnatých svahů a poskytuje krásné panoramatické výhledy kolem. Skála, u které stavíme se v dávné historii stala svědkem dramatické události zachycené zkratkou na pamětní desce připevněné na skále. Devadesát mladých albánských dívek pronásledovaných osmanskými nájezdníky obětovalo raději svůj život skokem ze skály do hluboké propasti, než by se staly obětí choutek nadržených bojovníků.

Zbývá nám kousek do Kruje, podle itineráře by mělo být ještě nějaké stoupání, ale toho nás ušetří Karel, neb s mikrobuskem na nás čeká za poslední serpentinou kousek před Kruje. Majitel nedalekého penzionku, odkud je překrásný výhled na moře nám nabízí večeři, takže po chvíli váhání souhlasíme. Naložíme kola, převlékneme se a v penzionu se před večeří kocháme krásným západem světla.

K večeři jsme měli jehněčí maso servírované v několika chodech. Ubytování v Kruje je luxusní v jednom ze dvou zdejších lepších hotelů. Jsme ale vyčerpaní po celodenní tůře, takže padáme na postel bez jakéhokoli rozboru a tím končí poslední den našeho cykloputování po Albánii.


úterý-středa 31.5-1.6.2011 Odjezd Kruje – Dubrovnik, letecky do Vídně a přejezd domů

Ranní skromnou snídaní v hotelu jsme začali poslední den našeho pobytu v Albánii. Prohlédli jsme si město zasvěcené vojevůdci Scanderbegovi, který kdysi statečně bránil zemi proti Turkům. Navštívili jsme krásně zrestaurovaný hrad, kde se zrovna natáčel televizní pořad o lidových albánských tancích a na závěr jsme nakoupili suvenýry v typickém tržišti, jež je označováno za jedno z největších v Albánii.

Celkem jsme najezdili po severní části Albánie téměř 400 km. Protože přírodní krásy této země jsou umocněny množstvím zážitků s pohostinnými lidmi, vypadá to, že se sem ještě jednou vrátíme probádat tentokrát jižní část země.