wz

Datum: 26.5.2006 - 2.6.2006

Účastníci: Petr, Boris, Jirka, Karel ml., Karel st., Radek, Ivan, Franta

Ubytování a strava: kempy a tábořiště (2 krát penzion) s polopenzí od Kudrny

Cena:6395,-

Doprava: Ford Tranzit od Kudrny


1.den - pátek 26.5. sobota 27.5. - Automobilový přesun do rumunské Breazy

V pátek kolem 17. hodiny po naložení kol vyrážíme směr Bratislava. Po bezproblémovém nočním přejezdu Slovenska a Maďarska přijíždíme ještě za tmy na rumunské hranice do Nadlacu, kde měníme eura za rumunské Lei. Rozespalá bankéřka nám v unimobuňce nabídne kurz 1 euro = 3,5 nových Lei. Momentálně v této balkánské zemi platí i staré Lei (1 nová Lei = 10 000 starých Lei), takže z těch účastníků, co nafasovali staré bankovky se rázem stávají milionáři. Po zaplacení poplatku za používání rumunských silnic a projetí dezinfekční stanicí proti ptačí chřipce, které je rovněž zpoplatněno, vyrážíme napříč Rumunskem přes Arad, Sibiu směrem na Brašov.


2.den sobota 27.5.

Breaza - Lisa - Sambata de Sus - Statiunea Sambata - Vistisoara - Victoria - Catr. Arpasa - Poiana Seaca - Cartisoara křižovatka - Cartisoara tábořiště

DST 53 Km

RT 3:20

AVG 16,3 Km/hod

430 vm


Cyklistická trasa 404300 - powered by Bikemap 
Poblíž Brašova na severním úpatí Fagaraše v podhorské vesničce Breaza je plánován začátek našeho cykloputování po rumunských horách. Příjezdem do Breazy po komunikaci, připomínající spíše tankodrom skončil i déšť, který nás ke konci cesty provázel, takže nic nebrání tomu, abychom se ve vesnici převlékli a nasedli na kola. Tento plán ale nakonec měníme, neboť sotva jsme zastavili před místním smíšeným zbožím, tak se kolem nás shluklo několik dětí, dokonce i maminka s miminem prosila o milodar pro hladové dítě. Takže v rámci možností zdejší komunikace rychle mizíme z dosahu místních lidiček a převlékáme se kousek pod vesničkou a rychle vyrážíme vstříc prvním rumunským kilometrům.

Projíždíme mírně zvlněnou krajinou přes vesnici Lisa a Sambata de Sus, seznamujeme se se zdejšími silnicemi, jež takto nazývat vyžaduje značnou dávku kreativity stejně jako způsob jak se vypořádat s místními pejsky, kteří očividně cyklisty v lásce zrovna nemají. Obzvláště Borisův oranžovo červený dres s vyobrazenou dračí hlavou na prsou na ně působí jako červená v koridě na býka.

První naší zastávkou je pravoslavný klášter v horském lázeňském letovisku Statiunea Sambata. Pěkně opravený a zachovalý monastir je místem, kde si právě řekl své ano zřejmě bohatší rumunský pár.

Fotíme a pak lesem po polní cestě pokračujem přes Vistisoaru až do Victorie.Cestou míjíme rezavý tank T34, který zarostlý v kopřivách je němou připomínkou konce Caušescova režimu.

Ve Victorii dlouho nemůžeme najít kudy vede cesta dál. Vojákům místních kasáren, ani pracovníkům zdejší zrezivělé chemičky produkující nezřízený zápach, rozhodně nechybí výřečnost, ale rumunsky nikdo z nás neumí, a nepomůže ani naše černobílá kopie mapy místní oblasti Fagaraše. Nakonec ale pokračujem západním směrem, což se nakonec ukázalo jako správné. Fouká silný protivítr, ale svítí slunce a po dešti ani památky. První defekt (píchlá duše) tentokrát potkává Jiřího, takže po krátkém zdržení konečně dojíždíme opět na asfaltovou silnici a začínáme hledat Jéňu

Nejdřív nahoru do kopce ke kempu, kde však není, potom zpět dolů směrem k městečku Cartisoara, kde ho konečně u potoka nacházíme a zde taky stavíme stany. Zcela neočekávaně jsme díky silnému poryvu větru svědky mezifázového zkratu na vedení 110 kV, které vede poblíž našeho tábořiště. Silný zvukový efekt připomínající ladění basové kytary před koncertem Rollingstones a světelný doprovod stál za to. Stejně jako překrásný západ slunce v jehož odlesku obzvláště vynikly všechny barvy lesa na úpatí Fagaraše.

Při večerním rozboru dne nám asistovalo stádo ovcí doprovázené ovčáckými psy, které k nám fikaně navedl rumunský pastevec s typickým kulichem na hlavě. Dostal plechovku piva a spokojeně odešel neznámo kam i se svým stádem. Psi nás však hlídali celou noc.


3. Den - neděle 28.5.

Cartisoara tábořiště - Kemp La Glajarie - Hotel Balea Cascada - Balea Lac - Cabana Capra - Cantonul Piscul Negru - rozcestí u Lacul Vidraru - kemp Cumpana

DST 57 Km

RT 4:36

AVG 13,3 Km/hod

1930 vm


Cyklistická trasa 404304 - powered by Bikemap 
Tento den nás čeká 26 km stoupání k jezeru Balea Lac, průjezd tunelem na jižní stranu Fagaraše a luxusní sjezd až k jezeru Lacul Vidraru. To avizoval Kudrnovský rodokaps a dokonce sliboval i setkání s Jéňovým Tranzitem na vrcholu stoupání. Skutečnost však byla hodně vzdálená těmto slibům. Namísto překrásného jezera a luxusního sjezdu se tato etapa změnila v boj se sněhem a překonání některých úseků vyžadovalo docela dost odvahy. Kudrnovské heslo o tom, že není špatného počasí, ale jen nedostatečná příprava na ně se toho dne vskutku potvrdilo. My jsme však ve svých přípravách na výpravu počítali se vším možným co cyklistu může v horách potkat, ale vzít si sebou mačky, cepíny a jim podobné horolezecké náčiní nikoho z nás vskutku nenapadlo. Ale pěkně po pořádku. Po vydatné snídani v našem tábořišti u potoka, kdy nám společnost dělali naši známí pejsci z večera, vyrážíme po asfaltu do kopce severním úbočím Fagaraše.

Stoupání se zhruba po 5 km začíná zatahovat a v serpentinách pokračujeme nahoru, každý podle svého tempa, což jako obvykle znamená první Petr, dlouho nic a pak zbytek mužstva roztroušený za ním. Kopec ale není zlobivý - stoupá plynule, takže zhruba po hodině šlapání dosahujeme vodopádu Balea Cascada, kde je vybudován i stejnojmenný hotel a je zde i spodní stanice kabinkové lanovky, která případné zájemce vyveze až k jezeru Balea Lac do 2045 m. Míjíme zde několik stánků s více či méně kýčovitými suvenýry a pokračujeme stále nahoru. Poprvé se nám otevírá pohled na to, co nás ještě nahoru čeká. Serpentiny zařezané v pravidelných obloucích do svahu vypadají moc hezky - silně to připomíná známější italské Passo Stelvio. Vše by bylo v pořádku až na to, že je kolem nějak moc bílé záplavy. Že se nejedná o palouky sněženek, ale o pravý sníh se potvrdilo po pár kilometrech.

Zhruba v 1800 metrech sněhové jazyky už natolik překrývají silnici, že setkání s Jéňou a jeho Tranzitem na vrcholu je pravděpodobné asi jako vítězství našich fotbalistů v Německu.

V místě, kde začíná padat vodopád Balea Cascada se silnice trochu narovnává a jsou zde krásné výhledy jednak na sever do údolí či na opačnou stranu nahoru na hřeben Fagaraše - takže chvíli fotím. Po chvíli však zeshora přijíždí Petr a oznamuje něco v tom smyslu, že je tam hodně sněhu a pro Jéňu to bude nepřekonatelný, takže bude muset celý hřeben objet, což obnáší 200 km. Zespodu záhy přijíždí Ivan a plynule pokračuje bez zastavení dál nahoru prý aby nevypadl z tempa. Je mi zima, +5 stupňů Celsia dělá své, ale chci dodržet itinerář, takže pokračuju ve stoupání za Ivanem. Petr se rozhodne počkat na zbytek až přijedou. Bohužel nemám sebou mobil, který zůstal nedopatřením zabalený ve stanu a později se ukáže, že Ivan je na tom stejně.

Spolu s Ivanem šlapeme nahoru k jezeru, většinou však nesedíme v sedle, ale tlačíme případně přenášíme kolo přes sněhové bariéry. Občas nad námi přejede lanovka s lyžaři, což je jasným znamením, že nahoře to nebude žádný cyklistický ráj ale pravá zimní pohoda.

Dostávám se k místu, kde je ještě tolik sněhu, že po žádné silnici ani památka. Navíc sněhový svah je tak strmý, že vydat se po něm v cyklistickým kufrech s kolem na zádech by zcela určitě znamenalo pěkně dlouhý a rychlý sešup po sněhové stěně dolů. Ivan je kousek za mnou, tak zkouším překonat kritický úsek po hřebenu sněhové masy. Kolo v levé ruce, nalevo strmý sněhový svah, napravo 5 m hluboká průrva mezi skálou a odtátým sněhem, občas se ze svahů kolem řítí nějaký uvolněný kámen - no zkrátka docela adrenalin. Přesto jsem to přežil a Ivanovi jsem doporučil bezpečnější způsob překonání tohoto úseku - spodem navátého sněhového převisu. Pokračujeme dál a ke chladu se přidává i déšť, který tento výstup dělá ještě "zajímavějším".

Často se díváme zpět dolů a protože nikoho nevidíme, věříme, že nikdo další se už nahoru nevydal a společně s Jéňou objíždějí hřeben Fagaraše v Tranzitu...

Po překonání několika sněhových polí, které však už nejsou tak nebezpečné, konečně dosahujeme horní stanice lanovky. Nahoře nás poněkud udivenými pohledy vítaly skupinky lyžařů a snowborďáků, kteří si zde užívali posledního sněhu. Evidentně jsme v roce 2006 byli prvními cyklisty, kteří se s koly dostali až k jezeru Balea Lac. Jezero je však zamrzlé a pokryté vrstvou rozbředlého sněhu. Mokří a zmrzlí jsme zalezli do zdejšího penzionu, kde nám místní horalé potvrdili, že tunel je s baterkou průjezdný a na jižní straně je sněhu méně. Tuto informaci však nemůžeme podat kolegům dole neb Ivan ani já nemáme mobily - zůstaly v Tranzitu…Dáváme si čaj, skotskou, pivo, zlikvidujeme veškeré zásoby tyčinek, ale hlavně se sušíme na kachlových kamnech.

Zhruba po hodině a půl opouštíme lehce ovínění teplo penziónku (tel.0269-524177 pro Kudrnu pro příště), opravíme vázání dvěma sympatickým Rumunkám, které umí na zdejší poměry velice dobře anglicky a jdeme k tunelu.

Nevěříme vlastním očím, když se proti nám po sněhové pláni škrábe do kopce nějaký zimní biker a kousek za ním další. Když se přiblíží tak v nich poznáváme naše kolegy - Petra s Jirkou.

Takže znovu zpět do penziónu, kde se znovu občerstvujeme. Díky tomu, že mnohem zodpovědnější kolegové přijeli nahoru i s mobily, podáváme zprávu zbytku výpravy, který čeká dole, že tunel je průchozí a Jéňa s nimi tudíž může vyrazit na objezd hřebene Fagaraše. Znovu se loučíme tentokrát už definitivně s barmankou a tlačíme kola po sněhové pláni k tunelu. Vjezd do tunelu je skutečně impozantní. Velká ocelová vrata jsou zavřená, takže dovnitř se dostáváme pouze malými dvířky pro pěší a cyklisty.

Vevnitř je tma jako v pytli, přesto ale nasedáme na kola rozsvítíme lampičky a vyrážíme po zvlhlé vozovce vstříc protějšímu otvoru v tunelu, o kterém ale vůbec netušíme kde je. První jede Ivan a po chvilce jízdy se ozve dutá rána a jakýsi lomoz připomínající náraz do železné stěny a hroutící se ocelové lešení. Když přijedem blíž, vidíme Ivana se sbírat i se svým kolem z ledové plotny, která se rozprostírá kolem metr vysokého ledového krápníku. Cosi drmolí o tom že mu přilba zachránila život - to je podle něj tento den už počtvrté co mohl zemřít, ale zase neúspěšně. Takže dál jedeme mnohem opatrněji, protože podobných ledových skulptur potkáváme v tunelu ještě několik.

Konečně se v dáli objevují paprsky světla, které pronikají do tmy přes ocelová dvířka podobně jako na vstupu do tunelu. Kupodivu je skutečně odemčeno, takže se znovu dostáváme na světlo boží a s potěšením zjišťujeme, že na jižní straně Fagaraše je sněhu opravdu méně. Zkušeně překonáme několik sněhových bariér a pak už super sjezd 20 km dolů k přehradě Lacul Vidraru.

Na rozcestí na konci sjezdu opouštíme asfalt a dál pokračujeme po cestě směrem na Cumpana. Přehradní jezero objíždíme po pravém břehu a naším cílem je kemp či penzion Cumpana, kde bychom se měli setkat s našimi kolegy a s Jéňou, kteří objíždějí pohoří. Kousek před kempem se však strhl prudký déšt, který během krátké doby proměnil docela slušnou polní cestu v bažinu, takže se ukrýváme na kraji lesa pod stromy. Liják trvá ale dost dlouho, takže úkryt pod stromy je houby platný a znamená to naše totální promočení. Po dešti pokračujeme rozbahněnou cestou do kempu, kde si vzhledem k vlhku objednáme ubytování ve dvoulůžkových chatkách (cca 120 Kč za noc na jednoho).

Po výměně svršků si v restauraci dáváme smažák, docela dobré červené víno a vyčkáváme na kolegy, kteří však dorazí až za tmy. Závěrečný bouřlivý rozbor dne v místní restauraci, spojený s hledáním prvopříčiny neboli viníka komunikačního šumu naší výpravy, byl důstojným završením této sněhové etapy.


4. Den - Pondělí 29.5.

Cumpana - hráz Lacul Vidraru - Dráculův hrad - Poienari - Turburea - Bradetu - Cosaci - Valea Iasului - Curtea de Arges - Tigveni - Barsesti de Jos

DST 87 Km

RT 5:27

AVG 17 Km/hod

1120 vm


Cyklistická trasa 404311 - powered by Bikemap 

Kudrnův rodokaps na tento den sliboval odpočinkovou etapu, ale jak se později ukázalo, byl to zase jeden z dobrých vtipů naší oblíbené cestovky. Oddychli si snad možná "dědci", kteří se odchýlili od původního itineráře. Nutno podotknout, že tato změna pro dědky navržená Karlem byla hodně prozíravá, neboť pokud by starší členové naší výpravy absolvovali původně plánovanou trasu, tak ještě teď by se brodili v bahně ztraceni někde v rumunském Valašsku. Nicméně ráno začínalo příjemně a nevinně.

Obloha nad kempem je bez mráčku, jedinou stopou po včerejším dešti jsou kaluže na šotolinové cestě, po které pokračujeme po pravém břehu přehradního jezera Lacul Vidraru směrem ke hrázi.Pokud vyjedeme z lesa, otevírají se nám krásné výhledy na jezero a zasněžené vrcholky Fagaraše, které jsme včera překonali.

Po průjezdu krátkým tunelem se ocitáme na monumentální betonové hrázi přehrady. Její parametry jsou skutečně úctyhodné - výška hráze 166 m, délka hráze v koruně 307 m.

Sjezd z hráze do údolí řeky Arges nabízí mnoho příležitostí k fotografování hlubokého kaňonu, takže často zastavujeme.

Jednou je důvodem k přerušení sjezdu i tento den první drobná epizodka Jiřího. Krátká nepozornost při konzumaci jablíčka za jízdy vyústila v salto přes řidítka, tvrdý dopad na asfalt, zničený tachometr a několik krvavých oděrek. Po nezbytném ošetření dojíždíme údolím k vesnici Poienari, kde necháváme kola společně s Jéňou a pěšky vyrážíme strmým svahem ke zřícenině pravého Dráculova hradu.

Schody jsou skutečně nekonečné (je jich kolem 1400), takže nám výstup zabere víc jak půl hodiny. Zřícenina teda nic moc. Rumunští restaurátoři zde skloubili historii s moderními prvky architektury (cihly a betonové výztuhy) takovým způsobem, že objekt jen velmi vzdáleně připomíná strašidelný Dráculův hrad. Rozhledy ze zříceniny jsou však nádherné a už kvůli nim stojí za to sem vylézt.

Seběhneme dolů a pokračujeme mírným klesáním dál do údolí do vesnice Capatanenii. Zde se rozdělíme - dědci pokračují dál po silnici do Curtea de Arges a ostatní odbočíme doleva a hledáme cestu do Turburea a Bradetu. První pokus je neúspěšný a končí u místního pastevce, z jehož živé gestikulace pouze vyrozumíme, že tudy cesta nevede. Sjíždíme zpět dolů a Radek v místním smíšeném zboží objeví člověka, který má určité vazby na Česko a je nám schopen česky vysvětlit další cestu. A skutečně po několika asfaltových kilometrech dojíždíme do Berindesti, kde začíná šotolina a stoupání. Cesta postupně ztrácí na kvalitě a začíná připomínat vyschlé říční koryto, přesto se dostáváme celkem v pohodě do Turburea. Pokračování dál je však už mnohem horší. Místy se cesta ztrácí úplně, jediným vodítkem je elektrické vedení, které jak doufáme někam vede. Po včerejším dešti je všude bahno, takže jediným plusem je to, že tlačíme s kopce - o jízdě se vůbec nedá mluvit. Jiří doléčil svoje zranění z dopoledne nedobrovolnou bahenní koupelí v jedné z kalužin, kterou se pokusil odvážně překonat v sedle a před tím než se celý zanořil do kalužiny pevně zacvaknutý v nových nášlapech a botech Adidas, stačil pouze zaklít. Bahno máme všude, občas překonáváme i místní živé ploty.

Po 5 km této strastiplné cesty už nemáme sílu ani nadávat, známky po nějaké civilizaci stále nenacházíme, dokonce i psi, kteří nás v Rumunsku neustále doprovázeli, ve zdejší divočině nejsou. Všechno špatné jednou končí a stejně i náš boj s bahnem nakonec skončil vítězně a dostali jsme se do vesnice Bradetu, kde dokonce šotolina přešla v asfalt.

Rychle pokračujeme do Curtea de Arges, dědci jsou už ale dávno pryč, takže v místní restauraci s hudební produkcí dáváme za cca 12 Kč čepované pivo.

Za lázeňským městem překonáme mírné stoupání a celkem v pohodě dojíždíme až do Barsesti de Jos, kde u řeky táboříme. Avizovaná večeře čočka s uzeným je tentokrát bez masa, neboť Jéňa neodolal vábení Radkovy volně uložené slivovice v Tranzitu a jím vypitý obsah vykonal své. Zachráníme ho ještě od smrti uhořením na plynovém vařiči a tím tento výživný bahenní den končí - dokonce se nekoná ani tradiční večerní rozbor etapy.


5. Den - Úterý 30.5.

Barsesti de Jos - Valeni - Salatrucu - Poiana - Pripoare - řeka Olt - Varatica - Brezoi

DST 60 Km

RT 3:21

AVG 19 Km/hod

660 vm


Cyklistická trasa 404318 - powered by Bikemap 
Ráno v kempu je tentokrát doprovázeno i koupelí našich ze včerejšího dne zabahněných kol v řece Tapolog, která protéká těsně kolem tábořiště. Rodokapsem avizovaný nenáročný den mírně odpočinkového charakteru se tentokrát skutečně konal. Mírným stoupáním po asfaltu projíždíme poklidnými rumunskými vesničkami Rodeni, Valeni a Salatrucu s typickými obrazy života zdějších lidí - ženy s obrovskými motykami svádějí svůj boj s plevelem na svých políčkách a muži s nezbytnými kulichy na hlavách kočírují čtyřkolové povozy s rozmanitým nákladem, do nichž jsou zapřaženi koníci, krávy i volové.

Architektura zdejších vesnic je skutečně rozmanitá - pěkně udržované kostelíky a kapličky.Vedle polorozpadlé chatrče, která má však na střeše 6 parabol pro satelitní příjem je vystavěn honosný dům místního zbohatlíka.

Za Salatrucu odbočíme vlevo na šotolinu a prudším stoupáním pokračujeme k vesnici Poiana. Cestou obdarujeme tyčinkami místní děti, které v čepicích i za úmorného vedra zvědavě sledují naši výpravu.

Po dosažení nejvyššího bodu dne sjíždíme po polňačce do Poiany. Průjezd dlouhou vesnicí, kde přes cestu neorganizovaně pobíhají slepice, husy a psi a v bahně ve strouhách kolem cesty se rochní pašíci byl nejsilnějším zážitkem tohoto jinak poklidného dne.

Šotolinovým sjezdem dojíždíme až k řece Olt, kde se napojíme na značně frekventovanou silnici ze Sibiu do Pitešti. Tento den končíme již odpoledne a utáboříme se u řeky Lotru nedaleko za Brezoi. Je pěkně, voda v řece je i ke koupání, takže zbytek dne je skutečně odpočinkový.


6. Den - středa 31.5.

Brezoi - Salistea - Malaia - Voineasa - Curmatura Vidrutei - Lacul Vidru -- Obarsia Latrulu

DST 81,7 Km

RT 5:28

AVG 15,2 Km/hod

2100 vm


Cyklistická trasa 404321 - powered by Bikemap 
Tento den nás čeká stoupání do nitra pohoří Lutrului - mekky všech horských cyklistů osady Obarsia Latrulu. Pozvolné stoupání po asfaltu proti proudu řeky Lotru je plynulé až do Voineasy. Kolem silnice potkáváme děti, které nám vehementně nabízejí v hrníčcích čerstvě nasbírané lesní jahody. Nad Salisteou projíždíme po hrázi první z přehrad, kterých je na řece Lotru vybudováno v tomto údolí několik. Každou z nich na hrázi hlídá vojáček se samopalem vzor 58 přes rameno.

V turistickém městečku Voineasa se v příjemné zahradní restauraci na terase krátce občerstvíme lahvovým Ursusem a naplánujeme další trasu. Jedna část výpravy pokračuje ve stoupání po silnici přes průsmyk Curmatura Vidrutei (1571 m) a pak sjezdem dolů k přehradě Lacul Vidru.

Zbývající volí odbočení vpravo a cestu lesem do kopce rovněž k přehradě Lacul Vidru, kde se později odpoledne všichni opět střetáváme. I přes ubezpečení barmanky, že se jedná o asfaltovou cestu, se nakonec po pár metrech silnice změní v klasickou šotolinu, která je místy rozbahněná po minulých deštích.

Po výjezdu k přehradě Lacul Vidru (1350 m) se citelně ochladí, takže se na hrázi dlouho nezdržíme, a to nejen kvůli chladu ale zejména kvůli nevraživým pohledům hlídače hráze, jehož zcela určitě ostře nabitý samopal byl připraven k akci. Objíždíme přehradní jezero vpravo, ale celá cesta vede lesem, takže nenabízí téměř žádné výhledy na přehradu či okolní hory.

Po setkání s našimi kolegy u začátku přehrady pokračujeme opět po asfaltu až do rekreační osady Obarsia Latrulu. Ubytujeme se v nově opraveném penzionku (140 Kč/osoba za noc), Ivan aby neporušil tradici zůstává ve stanu. Večerní rozbor etapy tentokrát proběhne v místní restauraci, kde ochutnáme zdejší červené, čepované pivo a na závěr docela dobrou 40% višňovou pálinku. Společnost nám dělají místní lesáci s obligátními čepičkami na hlavách zřejmě proti chladu. Jeden z nich nápadne připomíná bratra Iona Tiriaca Následujcí den mělo být dle itineráře volno neboli pelíškový den, z čehož vyplynul i zvýšený objem zkonzumovaných nápojů. Zejména dědkům červené místní víno velmi zachutnalo, takže se posezení protáhlo dlouho do noci a tato skutečnost výrazně promluvila do rozhodování o programu pelíškového dne následující ráno


7. Den - Čtvrtek 1.6.

Obarsia Latrulu - Pasul Urdele - Obarsia Latrulu

DST 44 Km

RT 3:50

AVG 12 Km/hod

1320 vm


Cyklistická trasa 404327 - powered by Bikemap 
Pelíškové ráno začíná jasnou oblohou, takže vzhledem k příznivému počasí začínají diskuse o možné změně itineráře - odložit pelíškový den na zítra a dnes překonat sedlo Pasul Urdele a přejet na jižní stranu pohoří Capatanii tak jak bylo naplánováno až na pátek. Tento návrh je podpořen i předpovědí počasí, která na následující den slibovala deštivo. Při snídani po delší debatě je rozhodnuto ale jinak - v penzinu zůstaneme i tento den a program si každý udělá podle svého. Toto rozhodnutí podpořené ovíněným stavem některých hlav se ukázalo jako špatné - skutečně následující den v pátek lilo jako z konve již od rána. Takže dnešní den někteří stráví na procházce v okolních lesích, někdo dorazí poslední stránky knihy Šifra mistra Leonarda, někdo skutečně odpočívá v pelechu a zbytek výpravy čítající tři muže (Karel, Petr a já) vyrazí kolmo na sedlo Pasul Urdele s tím, že se po dobytí sedla opět vrátí zpět do penzionu.

Prvních pět kilometrů výjezdu do sedla vede po šotolinové cestě jenom mírným stoupáním, které se však po přejetí mostu nad řekou Lotru zatáhne a nepovolí až do dosažení prvního kopce výjezdu. Zpočátku vede stoupání lesem, ale asi v 1800 metrech les končí a otevírají se krásné výhledy na okolní oblé kopce Parangu. Nikde ani živáčka, bezvětří, polojasno, no zkrátka idální podmínky pro boj s nekončícím kopcem - pouze místy, zřejmě od nedávného deště, značně rozměklá cesta.

Po 14 km stoupání se dostáváme do 2113 m a před námi se otevírá pohled na to co nás ještě čeká k sedlu Pasul Urdele - šotolinový sjezd dolů prokládaný překonáváním sněhových bariér znamená ztrátu těžce vybojovaných 300 výškových metrů a pak znovu závěrečné stoupání. Cesta je velice kamenitá, často sníh, takže spíš tlačíme než jedeme, ale nakonec i nejvyšší průjezdné sedlo v Rumunsku se nám podaří zdolat.

>

Otevírá se před námi krásný pohled na druhou stranu a v duchu je nám trochu líto, že nemůžeme pokračovat ve sjezdu do Novaci, tak jak předpokládal itinerář na následující den. Po zlikvidování tyčinek a čokolád co nám ještě zbyly se vracíme stejnou cestou zpět.

Potkáváme německé enduristy kterým sněhové bariéry zabránily v dosažení sedla a vrací se stejně jako my dolů do Obarsia Latrulu. Na rumunské sjezdy by to ale chtělo celoodpružená kola - do kempu dojíždíme pěkně vytřepaní.

Umyjeme zablácená kola a večer si opět zopakujeme jako den přetím v místní hospodě - tentokrát však již mnohem umírněněji


8. Den - Pátek 2.6.
V noci začalo pršet a páteční ráno vypadalo stejně - konečně se potvrdilo to, že ne nadarmo se Fagaraši a okolním pohořím říká dešťové hory. Vzhledem k přepovědi počasí jsme se dlouho nerozmýšleli a rozhodnutí o předčasném ukončení cykloputování po rumunských horách znamenalo, že sjezd z Pasul Urdele si už nevychutnáme stejně jako návštěvu pravoslavných klášterů v Polovragi a Horezu, naplánované na sobotu - snad někdy příště. Správnost našeho rozhodnutí potvrdil neustálý déšť, který nás v podstatě provázel celou cestu domů, která jinak proběhla v pohodě. Tedy až na hodinové čekání na rumunsko - maďarské hranici způsobené typickou povahou rumunů - prostě pohoda, klídek, nic nám neuteče… Celkem jsme v Rumunsku najezdili cca 400 km převážně po šotolinových cestách